Jsou to víceméně vzácné situace a takové štěstí nemá zrovna hodně lidí. Ale když už se taková najdou, dělají svou práci s láskou. Je všeobecně znám příběh pána, který zdědil svou zálibu a práci po rodičích. Všichni byli pekaři, co vesnice vesnicí byla a nikdo by jim to nedokázal vzít mimo komunistů. Ihned po jejich neslavném odchodu, no odchodu, změně pozic na lepší místa, se znovu tato rodina pekařů chopila své práce. Nikdy jim nezůstal neprodaný jediný rohlík nebo bochník chleba. Měli své suroviny, své pece a přesně vědělo co do čeho dávají. Stát jim na to nedal ani korunu, daně ovšem tvrdě vyžadoval.
Jako všude. Do toho se začalo všechno zdražovat a život milého pekaře donutil opustit své suroviny. Ovšem když mu poprvé přivezli to, z čeho měl péci, jednoznačně to odmítl. Argument, že to tak dnes dělají všichni odmítl a dovezenou surovinu zlikvidoval. I když v tom nechal peníze, zavřel krám a prý šel kopat kanály. Tato činnost již jeho koníček nebyla, ale musel se něčím živit. Nakonec to však dopadlo tak, že opět peče, ale již neprodává ve velkém. Upeče tomu, kdo si řekne a práce ho opět baví. Ale už ho neživí. Což je obrovská škoda. Můj strýc byl lesník, člověk, který žil odmalička v hájence a v lese.
Nikdy ho ani nenapadlo, že by dělal něco jiného. Byla to jeho záliba, jeho život. Ačkoli vždycky děsně nadával na stohy papírování, počítače tehdy byly hudba budoucnosti, přesto práce nenechal. I když u vadila těžba dřeva, střílení zvěře papaláši, vytrval. Prostě další z lidí, kteří svou práci milovali a nevyměnili ji za nějakou jinou, byť i třeba stokráte lépe placenou. A co vy? Také máte svou práci snů? Nebo patříte mezi většinu, která si v pátek oddychne, že bude mít alespoň dva dny pokoj a může si tak nějak odpočinout. V každém případě, ať patříte, kam patříte, budiž vám popřán hezký víkend a v pondělí zase nástup.
